Ano, rádi chodíme po horách, rádi lezeme na skály, rádi stoupáme nebo se kloužeme po sněhu a rádi osekáváme ledopády. Ale všechny tyto bohulibé činnosti se mohou odehrávat jen na omezené ploše.

Proto jsme se rozhodli zpřístupnit si zbývajících 70% povrchu planety. Pořídili jsme si seakayaky!

První projížďku jsme uskutečnili na Vltavě, na Orlické přehradní nádrži. Dojeli jsme autem do Podolska, navlékli se do neoprenů, zkontrolovali kompletnost náhradní sady oblečení, nastrkali mobily do igelitových sáčků a krátce se pomodlili. Už za tmy jsme spustili lodě na vodu a nasoukali se do kokpitu. Vratké úzké plavidlo s hromadou táhel a šňůr, nefunkčním kormidlem, nepohodlnou sedačkou a překážejícími nožními opěrami nás mírně znervóznilo.

Naštěstí během čtvrt hodiny jsme pochopili, jak to výrobce myslel a už jsme jen žasli nad stabilitou lodi, lehkostí uvládání, úžasným pohodlím a obratností při manévrování. Nejvíce nás ale ohromila rychlost, jakou loď vyvine po několika záběrech pádlem. A tak jsem se další hodinu klouzali nesmírným nočním tichem, proplouvali povalující se mlhou a obdivovali tmavou siluetu mostu a zářící hvězdy, zrcadlící se na hladině.

Jako staří ostřílení expediční seakajakáři jsme vyrazili následující sobotu na pořádnou tůru. Dojedeme od Podolského mostu na Jickovice a zpátky. Na mapě je to kousek, v zimě jsme to způlky ujeli na bruslích, žádný problém. Stavili jsme se na oběd, nahřáli záda u krbu a nedočkavě vyrazili.

Výsledek: šest hodin v lodi, 32 ujetých kilometrů, odhadem 18 tisíc záběrů pádlem.. každej.

Foto: Jiří Rybák, Lukáš Kovanda